Dobrý den pane Vavřínek,

zcela jistě si vzpomenete na Vaši fenku Agátku, která se narodila již před více než 10 lety. Zůstala vám jako předposlení pes z celého vrchu, ještě s jedním malamutím klukem :-) my jsme si ji vzali k nám domů, když už měla skoro půl roku.
Tehdy, když jsme si ji přivezli domů, jsme nevěděli co nás čeká a nemine. Ale chceme vám poděkovat, že jsme měli to štěstí a Agátka byla naše. Za těch více než 10 let, jsme s ní zažili spoustu chvil, kdy nám rozjasnila tváře a vždy nás něčím dokázala překvapit. Dnes už je z ní stárá malamutí dáma, které zůstala psí hrdost, ale i hravost.
Nejvíce však a to je na ní to úsměvné, že i přes své psí roky, neztratila chuť na všechny ty piškoty, kostičky, uzené uši...to je neuvěřitelné jak je čiloučká, ale když by měla něco pro pánečkův povel udělat, tak to je najednou ošívání...
Ano to je a nejvíce, což je spodivem, že si na to doposud nezvykla, když by měla alespoň půl hodiny vydržet v klidu při česání srsti...to ne, to jako kdyby jí na nože brali. Lítá po zahradě, schovává se do boudy s jediným záměrem, co nejvíce nás provokovat. To si potom představte, že při polovičním česání a hlavně na zadních partiích, pak vypadá jak opelichaný pštros a ne jako pes.
Vzadu jí to trčí jak indiánům pera na hlavě a na zahradě se povaluje plno chlupů, které jí samy odpadnou :-) Ale co, Agáta už jiná nebude a nám to nevadí, už jsme si na to zvykli a my ji máme moc rádi. Jen často přemýšlíme na tím, že se blíží po podzimu života zima a za nějaký čas už s námi nebude :-(
Příroda je už taková...
Děkujeme vám, že jste ji dali život, během kterého nám s ní bylo, je a snad ještě dlouho bude hezky.
Dobroslavice u Ostravy